Název tohoto článku je přehnaný a následující obsah je moje vylejvání srdíčka – když už se to tu jmenuje Deník.

Softwarové chyby ovlivňují náš každodenní život, ať vám spadne facebook, nebo nejde poslat platba přes internetové bankovnictví. Dovolím si říct, že minimálně jednou týdně mě potká banální chyba.

Co mě potkalo dnes jsem nečekala.
Nejsem člověk co by často chodil k lékaři, protože na rýmičku nebudu přece stát frontu a zvládnu to sama. Navíc díky častým nemocem v dětství jsem poměrně zběhlá v lécích, účinných složkách a jejich podávání. Minimálně si to myslím.
Stalo se, že mě skolilo cosi, na co volně prodejné léky nepomáhali a tak není zbytí – v 7:45 jsem čekala před ordinací a plácala jsem se po ramenou jak jsem to vychytala, že jsem první a nebudu čekat.

Omyl. Sestřička odemykajíc dveře nám všem netrpělivcům sděluje, že nefunguje „Systém“ a tudíž se neordinuje, ať si sedneme a počkáme.
Ok, může se stát, pár minut mě nezabije. Sestřička do telefonu říká slova jako „aktualizace“ „restart“ „bliká“ a „nefunguje“.
Zpráva od technika – stále nefunguje, ať čekáme.

První hodina pryč, paní vedle mě se klepe a vypadá to, že každou chvílí omdlí. Protože jsem viděla dost filmů o zombie apokalypsách poznám „pacienta nula“ – prosím sestřičku, aby paní vzali i bez „Systému“ tedy bez její zdravotnické karty, bez možnosti si za ní účtovat peníze od pojišťovny a pravděpodobně i bez výkazu práce. Bez toho se totiž neordinuje.

Paní aka „pacient nula“ se po delší době vypotácí z ordinace, děkuje mi, a spokojeně odchází domů.

Po první hodině a půl čekání a plnění čekárny novými obětmi dnešního nefunkčního „Systému“ se stává první sociální konflikt. Pro sebe jsem si ho nazvala Smrtelná kauflanďácká důchodkyně. Paní kříčící na sestřičku, proč nemůže s paní doktorkou mluvit bez nějakého pitomého „Systému“ nechápe, že paní doktorka si sotva pamatuje kdo jsme, a bez té zdravotnické karty jí neporadí vůbec s ničím.

A začalo mi to šrotit, když jsem byla malá, doktorka měla papírové desky, do kterých psala rukou a na receptech taky propiska dobře drží. Proč to sakryš nejde. Papírovou verzi karet by měli mít, doktora obeznámím s defekty mého těla hned ve dveřích když to bude potřeba a ten recept snad taky zvládne. Chci si jen potvrdit na rozhodovacím diagramu – antibiotika ano / ne.

Dvě hodiny pryč, atmosféra houstne, sestřička jede omluvu ohledně „Systému“ jako kolovrátek, všem příchozím, všem volajícím do telefonu a je mi jí upřímně líto. Nemůže objednávat pacienty, měnit termíny, nemůže jim ani říct, který lékař bude zítra k dispozici, dokonce ani jestli mají na jiné pobočce volno nebo ne. Snad jí tam chuděrce jde aspoň windowsácký Solitair.

Další hovor od technika zřejmě s prosbou o screenshot, jinak si neumím vysvětlit proč sestřička fotila obrazovku počítače se zapnutým (!) bleskem.
Tohle bylo psychické mučení – takhle se chyby nereportují přeci. Tak moc bych chtěla pomoct a tak moc to nejde.

Dvě a půl hodiny. Zvažuju možnosti, pročítám ceník služeb a hned mě napadá – vyšetření pro samoplátce bez pojišťovny. Nemuseli by si dělat záznam pro pojišťovnu, fakturu si můžou vystavit dodatečně, nepotřebují zřejmě ani mojí kartu, 600,- v hotovosti je pro ně větší výdělek. Super – obešla jsem „Systém“. Sestřičce se ten návrh úplně nelíbil. Možná kdybych dala peníze rovnou jí, třeba by byla svolnější.

V čekárně z původní skupiny statečných jsme zbyli jen 3. Smrtelná kauflanďácká důchodkyně, já, a muž u kterého bych se vsadila, že jako vyzvánění mobilu má písničky od D. Landy. O chviličku později nás muž opouští s nadávkami, málem rozbitými dveřmi, roztrhaným papírem o předoperačním vyšetření. Počet sociálních konfliktů byl navýšen.

Usínám, zabalená do bundy, přeci jen primárním důvodem mojí návštěvy byla zmíněná nevolnost. Ozývá se mým směrem „Paní slyšíte mě? Je vám hodně špatně?“ Mžourám na sestřičku, proč tady asi čekám tři hodiny, kdyby mi nebylo špatně – zmohla jsem se jen na souhlasné „hmm“.

Stal se zázrak ocitám se v ordinaci, vyšetřují mě, vše si píšou na papír, diktuji všechny defekty mého těla, tak aby ošetřující lékař měl kompletní přehled. Žádná antibiotika – jupí (stejně by je neměli jak napsat na recept). Dostávám seznam volně prodejných léků, z nichž většinu mám doma…

Morální ponaučení příběhu?
Spolehlivost – jeden z faktorů, které v testování softwaru hrají významnou roli, nemělo by se na něj zapomínat. Spolehlivost softwaru tradičně znamená jak rychle se systém nahodí po tom, co spadl, nebo byl jinak uveden v nečinnost. Jak spolehlivě jsou obnoveny záznamy. Případně jestli je záložní systém, databáze, diskové pole atd. V angličtině známo pod pojmem Reliability Testing.
Doufám, že až budeme kolem sebe mít samořídící auta, roboty co budou provádět operace, doručování jídla až domů, ledničky co sami objednají jídlo, tak nezapomeneme jak to fungovalo dřív. Učit se historii produktu či postupu velmi osvětlí, proč byl vyvinul nebo vznikl tak jak vznikl. Zároveň by jsme jako testeři mohli poukazovat na možnost, že nebude vše fungovat. Kromě hesla „Zachovejte paniku“ by bylo dobré vypracovat plán v rámci Spolehlivosti softwaru (Reliability testing) jak postupovat – rozbil se autopilot? Každý by měl předtím podstoupit základy řízení. Robot nezvládá operaci? Měl by být přítomný chirurg. Nefunguje doručovací služba? Youtube návod jak na míchaná vajíčka. Lednička nemůže objednat jídlo? Plánek s nejbližším obchodem.
Nefunkční „Systém“ u doktora? Papír a tužka!